Erik (ukázka)
Z Zeměplocha.Wiki
Smrťovy včely jsou velké a černé, bzučí pochmurným basem a svůj med ukládají do pláství z vosku bílého jako oltářní svíce. Jejich med je temný jako noc, hustý jako hřích a sladký jako sirup.
Je dobře známo, že bílou barvu dostaneme smícháním osmi základních barev. Ale i černá barva vzniká z osmi barev, tentokrát temných, alespoň tak se to jeví všem, kdo je dokáží rozpoznat. Smrťovy úly tedy stály v černé trávě, v černé zahradě, pod černě kvetoucími prastarými stromy, na kterých nakonec dozrají jablka, která... řekněme si to takhle… pravděpodobně nebudou červená.
Tráva byla kraťoučká. Kosa, která to měla na svědomí stála opřena o vrásčitý kmen nedalekého stromu. Smrť právě zkoumal své včely a opatrně kostnatými prsty pozvedal jednotlivé plástve.
Kolem kroužilo a bzučelo několik včel. Jako všichni včelaři i Smrť měl na hlavě kuklu. Ne že by na něm bylo do čeho bodnout, ale mohlo by se stát, že by mu včela vletěla do lebky a bzučela tam tak dlouho, až by ho rozbolela hlava.
A jak tak nakláněl plástev k šedému světlu svého malého světa umístěného mimo realitu, ucítil slaboučký otřes. V úlu zabzučelo několik včel a ze stromu upadl list. Zahradou proletěl slabý náznak chladného vánku, a to bylo naprosto nemožné, protože vzduch ve Smrťově zemi je vždycky vlahý a nehybný.
Smrť měl dojem, že odněkud z veliké dálky zaslechl něco jako zvuk pádících nohou a hlas, který říkal - ne - hlas, který si myslel doprdeledoprdeledoprdele, já asi umřu, já asi umřu, umřu!
