Otec prasátek (ukázka)
Z Zeměplocha.Wiki
Teď seděla na lavičce a četla knihu. Pravidelně, každý den, vodila děti někam, kde se mohly setkat se svými vrstevníky. Jestliže si zvyknou na hřiště, pomyslela si, nebudou se muset bát života v dospělosti. Kromě toho bylo docela hezké slyšet hlasy malých dětí, které si hrají, za předpokladu, že sedíte dostatečně daleko, abyste nerozuměli tomu, co říkají.
Později se s nimi bude učit. Šlo jim to teď mnohem lépe od chvíle, kdy se zbavila knih jako Míček Hopla nebo O štěňátku. Nalákala Gábina na Válečná tažení generála Taktika, jehož popisy byly příhodně krvavé, ale, což bylo důležitější, byly také považovány za příliš těžké pro děti. Výsledkem bylo, že se chlapcova slovní zásoba každý týden téměř zdvojnásobovala a slova jako „vykuchat“ už dokázal používat v běžné konverzaci. Koneckonců, jaký smysl má učit dítě, aby bylo dítětem? V tom jsou všechny děti dobré od přírody.
A ona ke svému mírnému zděšení zjišťovala, že jí to s nimi velmi jde. S podezřením se zamyslela nad tím, zda to není dědičné a zda - soudě podle toho, jak se jí vlasy pohotově stáčely do upraveného drdůlku - není k podobným zaměstnáním odsouzena na celý život.
Byla to chyba jejích rodičů. Nechtěli, aby to dopadlo takhle. Alespoň ona si laskavě myslela, že to nechtěli.
Chtěli ji chránit, držet ji dál od světů rozprostírajících se mimo ten lidský, proti věcem, o nichž si lidé myslí, že jsou okultní, proti... dobrá, řekněme si to rovnou, i proti jejímu dědečkovi. A to na ní přece jen, jak sama cítila, zanechalo určité následky.
Samozřejmě, abychom byli upřímní, to byla rodičovská povinnost. Svět byl tak plný ostrých rohů, že kdyby vás občas nepostrčili sem a nezakázali vám vlézt támhle, neměli jste ani tu nejmenší šanci se v něm někam dostat. A měli pro ni pochopení, byli laskaví a dali jí nejen hezký domov, ale i vzdělání.
A dobré vzdělání. Ale teprve později si uvědomila, že to bylo vzdělání v, no dejme tomu, ve vzdělání. Znamenalo to, že když někdo potřeboval vypočítat objem jehlanu, mohl se s důvěrou obrátit na Zuzanu Stohelitskou. Kdokoliv by si nedokázal vybavit podrobnosti o taženích generála Taktika nebo odmocninu z 27,4, zjistil by, že se na ni neobrátil marně. A pokud jste sháněli někoho, kdo by dokázal hovořit o domácnosti nebo nákupu věcí v pěti jazycích, stála by Zuzana v čele fronty. Vzdělání bylo lehká věc.
Naučit se věci, to bylo mnohem těžší.
Získat vzdělání, to bylo tak trochu jako nakažlivá pohlavní nemoc. Znemožňovalo vám to dělat spoustu zaměstnání a kromě toho jste měli neodbytné nutkání předávat to dál.
Stala se vychovatelkou. Byla to jedna z mála profesí, které mohla vzdělaná dáma vykonávat. A zatím jí to šlo docela dobře. Na druhé straně si přísahala, že kdyby se náhodou jednou přistihla, jak tančí na střeše s kominíkem, utluče se k smrti vlastním deštníkem.
Po čaji jim četla pohádku. Její svěřenci pohádky milovali. Ta, která byla na řadě teď, byla dost hrozná, ale Zuzaninu verzi byly děti ochotny vzít na milost. Převáděla pohádku do svého jazyka přímo při čtení.
„...a pak Jack podsekl fazolový stvol a přidal tak ke krádeži, svádění a nepovolenému vniknutí do soukromého objektu, o nich už jsme mluvili, ještě vraždu a ekologický vandalismus, ale prošlo mu to a žil pak šťastně až do smrti. Ani jedinkrát ho nepotrápilo svědomí po tom, co všechno provedl, ani jedinkrát se necítil provinile. Což dokazuje, že když jste hrdinou, může se vám prominout skoro všechno, protože se nikdo neodváží klást vám nepohodlné otázky. A teď,“ dodala a s hlasitým plesknutím sklapla knihu, „je čas jít spát.“
Minulá vychovatelka naučila děti modlitbičku, která zahrnovala naději, že ten či onen bůh si vezme jejich dušičku, kdyby náhodou umřely ve spánku, a tak - pokud to Zuzana dokázala posoudit - také obsahovala poselství, že by to bylo dobré.
Zuzana si v duchu často slibovala, že jednoho krásného dne se za tou ženskou vypraví a uštve ji.
„Zuzano,“ ozvala se Tylda odněkud zpod pokrývek.
„Prosím?“
„Vzpomínáš si, jak jsme minulý týden psali psaní Otci prasátek?“
„Ano?“
„Víš... v parku nám Ráchel říkala, že Otec prasátek neexistuje a že to ve skutečnosti je tvůj táta. A všichni říkají, že je to pravda.“
Pokrývky na druhé posteli se pohnuly. Tyldin bratr se obrátil tváří k nim a napjatě naslouchal.
No maucta, pomyslela si Zuzana. Doufala, že tomuhle se jí podaří vyhnout. Bude to úplně to samé jako ta věc s Kačerem o Svátku pečené duše.
„A záleží na tom, když stejně dostanete dárky?“ snažila se je lehce odbýt přímým nasměrováním k hrabivosti.
„Jo.“
A sakra, holka, sakra. Zuzana si sedla na kraj postele a zamyslela se nad tím, jak se, u všech čertů, dostane z tohohle. Popleskala jedinou ručku, která byla vidět.
„Tak se na to podívej takhle,“ řekla a v duchu se zhluboka nadechla. „Když jsou lidé tupí a nemožní... a když, podle skutečně velmi mírných měřítek, mají pozorovací schopnost malého kuřete během hurikánu a pátrací schopnosti jednonohého švába... a kdekoliv jsou lidé pošetile lehkověrní, pateticky závislí na jistotách dětského pokoje a schopni pochopit reálno fyzického vesmíru asi tak jako ústřice horolezectví... pak ano, Tyldo: Otec prasátek existuje.“
Pod přikrývkami bylo ticho, ale Zuzana cítila, že tón jejího hlasu vykonal své. Ta slova neznamenala nic. A to máte, jak by řekl její dědeček, celé lidstvo v kostce.
„Brou noc.“
„Dobrou noc,“ odpověděla Zuzana.
