Pátý elefant (ukázka)
Z Zeměplocha.Wiki
Dobrý den.
Elánius zamrkal. Ve člunu s ním teď najednou seděla vysoká postava v černém rouchu s kápí.
„Vy jste Smrť?“
Vidíte snad kosu, ne? Lidé si vždycky nejdříve všimnou té kosy.
„Zemřu?“
Možná.
„Možná? Vy se zjevujete, i když mají zemřít jen možná?“
Ale jistě. Je to zcela nová služba. Založená na principu nejistoty.
„Co to má být?“
Nejsem si jistý.
„Tak to mi hodně pomůže.“
To znamená, že lidi mohou, ale nemusí zemřít. Musím říct, že mi to dělá pěkný zmatek v časovém rozvrhu, ale pokouším se držet krok s moderním myšlením.
Řev vody se přiblížil. Elánius si lehl na dno loďky a chytil se bortů.
Tak já mluvím se Smrtěm, pomyslel si. Asi abych přišel na jiné myšlenky.
„Neviděl jsem vás minulý měsíc? Když jsem honil Davida Většího než Malý David po ulici Broskvové bublaniny a spadl jsem z té římsy?“
Správně.
„Ale tam jsem přece spadl do toho vozu. Nezemřel jsem!“
Ale mohl jste.
„Vždycky jsem si myslel, že máme nějakou takovou věcičku jako přesýpací hodiny, která dá vědět, kdy máme zemřít?“
Řev mohutněl tak, že se chvěla loďka. Elánius zesílil sevření rukou, kterými se držel boků.
Ale ano, tak to skutečně je, přikývl Smrt.
„Ale někdy přece jen zemřít nemusíme?“
Musíte. A zemřete. O tom není pochyb.
„Ale vždyť jste teď řekl -“
Ano, není tak snadné tomu porozumět, že? Víte, existuje tady taková věc, které se říká kalhoty času, což je dosti zvláštní, protože čas samozřejmě žádné-
Člun se zřítil do vodopádu.
Elánius se na několik zlomků vteřiny ponořil do bušení a hukotu vody, které následovala tříštivá, ohlušující ozvěna, když dopadl do tůně pod ním. Probojoval si cestu do místa, které se zčásti tvářilo jako hladina, a cítil, jak se ho zmocnil proud, udeřil s ním o kámen a znovu jej odvalil do zpěněné bílé vody.
Naslepo zatápal rukama a zachytil se dalšího kamene, zatímco jeho tělo se vznášelo v relativním klidu tůně. Jak pracně lapal po dechu, zahlédl koutkem oka šedivý stín, přeskakující z kamene na kámen, a pak se rozpoutala další dávka pekla, když se vrčící a prskající zvíře sneslo na kámen u jeho hlavy.
Hledalo nejlepší polohu, v níž by ho mohlo kousnout, a Elánius se ho v zoufalství zachytil oběma rukama. Tlapy nenacházely oporu na kluzkém kameni a pak, v neřešitelných nesnázích, začalo automaticky odpovídat podvědomí… a tvor se začal měnit… Když obě podoby procházely jedna druhou, bylo to, jako kdyby se vlčí podoba začala zmenšovat a lidská zvětšovat, v témže čase, v témže prostoru, a to během jediného děsivého pokřivení.
A pak nastal ten okamžik, kterého si všiml už předtím, ta vteřina zmatku…
Ta chvilička stačila k tomu, aby Elánius uchopil muže za krk a udeřil ze všech sil, které v sobě ještě našel, jeho hlavou o kámen. Měl dojem, že slyšel, jak lebka praskla.
Pak se nohama odrazil do proudu a nechal se unášet a při tom jednoduše bojoval jen o to udržet obličej nad vodou. Ve vodě bylo vidět krev. Ještě nikdy nikoho nezabil holýma rukama. Abychom řekli pravdu, ještě nikdy nikoho nezabil, pokud to nebylo výjimečně nutné, a to ještě většinou nebylo tak docela z jeho vůle. Byla tady samozřejmě úmrtí, protože když se dva lidé kutálejí z příkré střechy a pokoušejí se jeden druhého uškrtit, je jen otázka štěstí, kdo z nich o dvě patra níže dopadne na zem jako ten spodní. Ale to bylo něco jiného. Elánius alespoň s tímto přesvědčením klidně uléhal.
Zuby mu cvakaly a jasné slunce ho bolestivě oslňovalo, ale cítil se… výborně.
Přesněji řečeno měl chuť zabušit se do hrudi a vyrazit hrdelní výkřik.
Oni se pokoušeli zabít!
Přinuť je, aby zůstali vlky, pravil mu slabý vnitřní hlas. Čím déle stráví na čtyřech nohou, tím hloupější budou.
A z mnohem větší hloubky se najednou ozval mnohem silnější vnitřní hlas, syrový a rudý, a ječel: Zab je všechny!
