Poslední kontinent (ukázka)
Z Zeměplocha.Wiki
Rozšafín se podíval na dveře knihovny. Až dosud byly přelepeny kusy černé a žluté pásky a popsány slovy: Nebezpečí! Za žádných okolností nevstupovat! Teď byly pásky strhány a dveře dokořán. To nebylo žádné překvapení. Každý pořádný mág, který stane tváří v tvář dveřím, na nichž budou nápisy jako „Tyto dveře neotvírejte! Vážně! Myslíme to naprosto vážně. Žádná legrace! Otevření těchto dveří by mohlo mít za následek konec vesmíru!“, takové dveře otevře zcela automaticky, aby zjistil, proč se kolem hloupých dveří dělá tolik kraválu. To vypadá, že takové nápisy jsou pouhým plýtváním časem, ale je důležité, že když nakonec předáváte pikslu s tím, co ze zvědavého mága zbylo, jeho truchlícím pozůstalým, můžete dodat uklidňující poznámku: „My jsme ho varovali.“
V temnotě za dveřmi bylo ticho.
Výsměšek vztyčil prst a opatrně do dveří strčil.
Za dveřmi něco kožnatě zapleskalo a dveře se přibouchly. Mágové uskočili.
„Neriskujte, arcikancléři!“ zvolal profesor Neurčitě mlhavých studií. „Pokusil jsem se tam zajít předtím a celý oddíl kritických eseji se dostal do krize!“
Pode dveřmi zablikalo namodralé světlo.
Kdekoliv jinde by mohl člověk říci: „Knihy. Vždyť jsou to jenom knihy. Knihy nejsou nebezpečné!“ Jenže dokonce i obyčejné knihy jsou nebezpečné, a nejen ty typu Vyrobte si gelinit jako profesionál. V nějakém muzeu si sedne nějaký člověk a napíše knihu o politické ekonomii a najednou začnou umírat tisíce lidí, kteří tu pitomou knihu ani nečetli, jen proto, že ti, kdo ji přečetli, nepochopili ten vtip. Vědění je nebezpečné, což je jeden z důvodů, proč různé vlády hlídají a pečlivě cenzurují lidi, kteří dokážou myslet efektivněji než ostatní.
Univerzitní knihovna byla magická knihovna, postavená na velmi úzkém proužku časoprostoru. Na vzdálených policích tam byly knihy, které ještě nebyly napsány, dokonce knihy, které nikdy napsány nebudou. Alespoň ne tady. Její obvod byl jen několik set metrů, ale akční rádius měla neomezený.
A v magické knihovně knihy prosakují a učí se jedna od druhé…
„Začaly útočit na každého, kdo jde dovnitř,“ zasténal děkan. „Když tady není knihovník, nikdo je nedokáže kontrolovat!“
„Ale jsme přece univerzita! Musíme mít knihovnu!“ zoufal si Výsměšek. „Dodává nám to tón! Co bychom to byli za lidi, kdybychom nechodili do knihovny?“
„Studenti,“ odpověděl mu nevrle starší pAsák.
„Ohó,“ ozval se lektor Zaniklých run, „vzpomínám, že když jsem byl studentem, vzal nás starý Bububoj Průlinec na expedici, která měla najít Ztracenou čítárnu. Potulovali jsme se tam skoro tři týdny. Nakonec jsme museli sníst své vlastní boty.“
„A našli jste ji?“ zajímal se děkan.
„Nenašli, zato jsme našli pozůstatky podobné expedice z loňského roku.“
„A co jste udělali?“
„Snědli jsme i jejich boty.“
Zpoza dveří se ozvalo pleskání kožených desek.
„Některé z těch grimoárů jsou pěkně nebezpečné,“ řekl starší pAsák. „Dokázaly by člověka klidně připravit o ruku.“
„No, díky bohům aspoň nevědí, co jsou to kliky u dveří,“ liboval si děkan.
„Ale to ony vědí, stačí aby někde existovala kniha s názvem Dveřní kliky pro začátečníky,“ upozornil ho starší pAsák. „Ony přece čtou jedna druhou!“
„Podle teorie K-prostoru je to prakticky jisté, pane.“
Mágové jako jeden muž poodstoupili ode dveří.
„Tak s tímhle nesmyslem je třeba rychle skoncovat,“ prohlásil Výsměšek. „Knihovníka musíme co nejrychleji vyléčit. Je to magická choroba, takže bychom snad měli dokázat upéct nějaký magický recepis na magický lék, ne?“
„To by bylo výjimečně nebezpečné, arcikancléři,“ zavrtěl hlavou děkan. „Celý jeho systém, to je jediná směsice bojujících magických vlivů. Nikdo neví, co by se stalo, kdyby do oběhu přibyla další přidaná magie. Už teď se zdá, že má toulavý časový nerv. Ještě další dávka magie do organismu a… no, nikdo neví, co by se mohlo stát.“
„To zjistíme,“ odbyl jeho námitky stroze arcikancléř. „Potřebujeme se dostat do knihovny. Tohle děláme pro celou univerzitu, děkane. A Neviditelná univerzita je důležitější než jeden muž -“
„-op-“
„- díky, op, a musíme mít neustále na paměti, že já je to nejmenší slůvko ze všech.“
Za dveřmi se ozval další náraz.
„No,“ ozval se starší pAsák, „když už o tom mluvíme, tak například spojky jako ,a’ nebo ,i’ jsou ještě mnohem menší. Tedy každopádně krat-“
„Samozřejmě,“ pokračoval Výsměšek, aniž si všímal výtrysku pAsákovy logiky, která už tak nějak patřila k celkovému univerzitnímu pozadí, „mohl bych jmenovat jiného knihovníka… Musel by to být nějaký starší člověk, který se vyzná a ví co a jak… hmm… takže moment… napadá vás někoho nějaké jméno… děkane?“
„Dobrá, dobrá!“ zvolal děkan. „Ať je po vašem, jako obyčejně!“
„Ehm...“ ozval se Rozšafín Ctibum, „nemůžeme to udělat, pane.“
„Ne?“ podíval se na něj Výsměšek výhružně. „Vy jste tedy dobrovolník, který je ochoten pustit se do úklidu knihovny, co?“
„Já tím chci říci, že nemůžeme použít magii k tomu, abychom ho změnili. Brání nám v tom jedna velmi vážná věc, pane. Velký problém.“
„Žádné problémy neexistují, pane Ctibume, jen příležitosti.“
„Ano, pane. A ta naše příležitost je zjistit, jak se knihovník jmenoval.“
Kruhem ostatních mágů to souhlasně zašumělo.
„Ten mladík má pravdu,“ přikyvoval lektor Zaniklých run. „Nemůžeme magicky působit na mága, když neznáme jeho jméno. Základní pravidlo.“
„No, říkáme mu Knihovník,“ zamračil se Vzoromil Výsměšek. „Všichni mu říkají Knihovník. To by nestačilo?“
„To je jen název profese, pane.“
Výsměšek se rozhlédl po ostatních mázích. „Někdo přece musí vědět, jak se jmenoval, ne? Dobrý bože, předpokládal bych, že známe své kolegy alespoň, podle jmen, když už ne jinak! Nemyslíte…“ podíval se na děkana, zaváhal a pak řekl: „Děkane?“
„No, on je orangutanem už pěkný čas, arcikancléři,“ odpověděl děkan. „Většina jeho původních kolegů nás už… opustila. Odebrala se k té velké, nekonečné nebeské večeři. Procházeli jsme jedním z těch období droit de mortis.“
„No dobrá, ale musí být přece někde v záznamech.“
Mágům se před duševním zrakem zjevily ony hory papírů, které představovaly univerzitní archivy.
„Archivář ho v nich nikdy nenašel.“
„Kdo je archivář?“
„Knihovník, pane.“
„No, rozhodné ale musí být v ročence jejich třídy z doby, kdy promoval.“
„To je právě ta legrační věc,“ podíval se na něj děkan, „ale jak se zdá, potkala každý výtisk tehdejší ročenky nějaká ošklivá nehoda.“
Výsměšek zaregistroval děkanovu dřevěnou tvář. „A nespočívala snad ta nehoda v tom, že z každého výtisku byla vytržena ta jediná strana, která by nás zajímala, a zbyla po ní jen slabá banánová vůně?“
„Uhodl, arcikancléři.“
Výsměšek se poškrábal na bradě. „Objevuje se nám tady jistý úmysl.“
„Víte, on se vždycky bránil tomu, aby někdo zjistil jeho jméno,“ upozorňoval starší pAsák. „Bál se, že se ho pokusíme přeměnit zpět v člověka.“ Pak se významně zadíval na děkana, který okamžitě nasadil ublížený výraz. „Někteří lidé totiž chodili po celé univerzitě a rozvíjeli teorie o tom, že lidoop jako knihovník je naprosto nevhodný.“
„Já jen vyjádřil svůj názor, že je proti tradici univerzity -“ začal děkan.
„Která spočívá hlavně v malichernostech, opulentních večeřích a nočním vykřikování pitomostí o nějakých zatracených klíčích,“ přerušil ho Výsměšek. „Takže si nemyslím, že bychom -“
Výrazy na tvářích ostatních mágů ho přinutily se otočit.
Do Velké síně vešel knihovník. Kráčel velmi pomalu vzhledem k mnoha vrstvám oblečení, které měl na sobě. Nesmírné množství svetrů a kabátů mělo za následek, že paže nepoužíval jako pomocné nohy, protože mu trčely téměř v pravém úhlu k tělu. Nejhroznější součást onoho šourajícího se zjevení však byla červená vlněná čepice.
Byla veselá. Měla nahoře velkou bambuli. Upletla ji paní Vidláková, která byla technicky skvělou pletařkou. Její jedinou chybičkou bylo, že si nikdy neověřila příslušné rozměry zamýšleného obdarovaného. Několik mágů bylo při různých příležitostech obdarováno některou z jejích kreací, což často znamenalo, že měli opticky tři kolena nebo dva metry dlouhý krk. Většina těch předmětů byla následně darována dobročinným organizacím. Jednu věc bylo třeba Ankh-Morporku přiznat: bez ohledu na to, jak nesmyslný tvar oblečení mělo, vždycky se našel někdo, komu sedělo.
Chyba paní Vidlákové byla v předpokladu, že knihovníkovi, kterého chovala ve velké úctě, se bude líbit červená čepice s postranními klapkami na uši, které se tkalounem uvazují pod bradu. Protože by si v tomto případě musel tkalouny uvazovat někde ve výši přirození, nechával knihovník klapky volně povlávat.
Zastavil se ve dveřích Velké síně a obrátil k mágům smutnou tvář. Pak se natáhl po klice. Velmi slabým hlasem řekl „k“ a kýchl.
Hromada šatstva se pomalu svezla k zemi. Když ji mágové rozebrali, našli pod ní velkou silnou knihu vázanou v rezavé kůži.
„Tady na přední desce je napsáno ook,“ oznamoval starší pAsák po chvilce velmi stísněným hlasem.
„A je tam taky, kdo to napsal?“ natáhl děkan krk.
„To jsou ale vtipy, člověče.“
„No já myslel, že by tam mohlo být jeho skutečné jméno.“
„Co kdybysme se podívali dovnitř?“ navrhl profesor Neurčitě mlhavých studií. „Třeba je tam jmenný rejstřík.“
„Nějací dobrovolníci, kteří by byli ochotni podívat se do knihovníka?“ zeptal se Výsměšek. „No, nehlaste se všichni.“
„Morfologická nestabilita reaguje na prostředí,“ upozorňoval Rozšafín. „Není to zajímavé? Je nedaleko knihovny, takže ho to proměnilo v knihu. Je to něco jako... ochranné maskování. Jako kdyby se vyvíjel v něco, co by se -“
„Děkuji vám, pane Ctibume. A má to, co nám tady vyprávíte, nějakou hlavu a patu?“
„Já si myslím, že bychom měli nahlédnout dovnitř,“ odpověděl mu Rozšafín. „Kniha je na to, aby se otevírala. Vidíte, tady má dokonce záložku z černé kůže.“
„Aha, tak to je záložka?“ zavrtěl hlavou profesor Neurčitě mlhavých studií, který nervózně přihlížel.
Ctibum se knihy dotkl. Byla teplá. A otevírala se velmi snadno.
Všechny strany byly pokryty úhledným „ook“.
„Dialogy skvělé, ale zápletka dosti nudná.“
„Děkane! Byl bych vám vděčný, kdybyste tu záležitost konečně začal brát vážně!“ zavrčel výhružně Výsměšek. Několikrát poklepal nohou o zem. „Má někdo nějaký nápad?“
Mágové se po sobě podívali a pak jako jeden muž pokrčili rameny.
„No já předpokládám...“ začal opatrné lektor Zaniklých run.
„Ano - Runy… Arnold, že?“
„Ne, arcikancléři…“
„No to je jedno, ven s tím.“
„No já myslím… Tedy ono by se vám to mohlo zdát nesmyslné, ale...“
„No tak do toho, člověče. Všichni jsme strašné napjatí!“
„No, totiž, pořád ještě je tady… Mrakoplaš.“
Výsměšek na něj chvilku zíral. „Takový hubený chlápek? Řídká bradka? Po čertech neužitečný mág? Má tu věcičku, jako když bednu na nožičkách?“ „Správně, arcikancléři. Skvělá paměť. Ehm… on byl nějakou dobu zástupcem knihovníka, předpokládám, že si to pamatujete.“
„Abych řekl pravdu, tak nepamatuju, ale pokračujte.“
„Byl tady totiž v té době, kdy se knihovník stal… knihovníkem. A vzpomínám si, jak jednou, když jsme se spolu dívali, jak knihovník razítkuje čtyři knihy současně, Mrakoplaš řekl: ,Není to úžasné, když uvážíte, že se narodil tady, v Ankh-Morporku?’ Jestli někdo ví, jak se knihovník jmenuje, je to Mrakoplaš.“
„Skvěle, tak běžte a okamžitě ho přiveďte! Předpokládám, že víte, kde je?“
