Svobodnej národ (ukázka)
Z Zeměplocha.Wiki
„Kristusmaríja! Vodpal vodtuto, ty vylíznutá páko holka! Pálí sem Zelená kebule!“
S těmi slovy škubl za provázek, který visel z boku podivného plavidla do vody, a na hladinu se vynořil druhý rudovlasý mužík, celý udýchaný.
„Nejni čas na rybačku!“ oznámil mu první mužík a vytáhl ho na palubu.
„De Zelená kebule!“
„Kristusmaríja!“ vykřikl potápěč, ze kterého stékaly pramínky vody.
„Bérem kramle!“
Pak se chytil maličkého vesla a rychlými pohyby sem a tam uvedl košík do pohybu.
„Promiňte,“ volala za nimi Tonička, „vy jste víly?“
Odpověď však nedostala. Maličký člun zmizel v rákosí.
Asi ne, řekla si Tonička.
Pak ke svému temnému potěšení zaslechla rebarboru. Bylo bezvětří, ale listí na větvích osik, jimiž byly porostlé břehy říčky, se začalo chvět a šumět. Stejně tak rákosí. Neohýbalo se, jen se kymácelo sem a tam. Všechno se maličko rozostřilo, jako kdyby se něco chopilo světa a třáslo s ním. Vzduch svištěl. Lidé si šeptali za zavřenými dveřmi… Říčka hned pod břehem začala bublat. Nebylo tady nijak hluboko – voda by Toničce sahala sotva po kolena –, ale najednou byla temnější a tak nějak… mnohem hlubší.
Udělala několik kroků zpět těsně předtím, než z vody vyprýštily dvě dlouhé vyzáblé ruce a zuřivě zatápaly na břehu přesně v místě, kde před okamžikem stála. Na okamžik zahlédla hubenou tvář s dlouhými ostrými zuby, obrovské kulaté oči a mokré prameny zelených vlasů podobných vodnímu sítí a vzápětí podivný tvor zmizel pod hladinou.
Ve chvíli, kdy se nad zelenou tváří zavřela voda, už Tonička pádila po břehu k malé pláži, kde si Čestmír připravoval žabí koláčky. Sebrala dítě ze země v okamžiku, kdy se na hladině v zátočine objevila řada bublin. Voda znovu zavířila, vylétl z ní tvor se zelenými vlasy a dlouhé ruce se zaťaly do oblázků v místě, kde si ještě před okamžikem Čestmír hrál. Pak obluda zaječela a znovu zmizela ve vodě.
„Já ci čů–at!“ zaječel Čestmír.
Tonička si ho nevšímala. Se zamyšleným výrazem sledovala hladinu říčky. To je divné, myslela si. Měla bych mít strach, ale mám jenom zlost. Nebo spíš… cítím strach, tam někde uvnitř, jako rozpálenou kuličku, ale ta zlost ho nepustí ven…
„Česti ce ce ce čů–at!“ ječel Čestmír.
„Tak do toho,“ pobídla ho Tonička nepřítomně. Na břeh říčky stále ještě narážely drobné vlnky.
Nemá cenu o tomhle někomu vyprávět. Dospěláci, kteří by byli v dobré náladě, by řekli: „Jakou má to dítě představivost.“ A ti ostatní asi jen: „Nevymýšlej si báchorky!“
Byla pořád hrozně rozzlobená. Jak si může nějaká taková obluda vůbec dovolit objevit se v řece? Zvlášť taková… taková… divná. Co si o sobě myslí?
